Jak se drobné podnikání stává skoro nemožným – sladká 90. léta

Nedávno jsme na jednom příjemném obchodním jednání vzpomínali na devadesátá léta. „Pamatujete si na to, jak skoro v každém domě ve městě byl nějaký rádoby butik? Každý chtěl s něčím obchodovat a podnikat…“ vzpomínal kolega. Ano, bylo to tak jednoduché. Doba lidi motivovala postavit se na vlastní nohy. Dokonce i moje maminka si na vesnici otevřela obchůdek. Prodávala tam všechno – oděvy, galanterii, potřeby pro školáky, přezůvky a pantofle, v létě pivo a nanuky. Nebylo to o nějakém zbohatnutí. Ale na pokrytí nákladů a skromné živobytí to stačilo. Maminka nebyla nikomu na obtíž a ještě něco málo odvedla státu – leč daně neplatila, protože byla ve ztrátě. 

Když začalo přituhovat a začaly se zvyšovat minimální odvody, už to tak jednoduché nebylo. Ruku v ruce s vyšší zátěží od státu také rostla konkurence a obraty klesaly. Moje máti hledala nové dodavatele, zkoušela jiný sortiment, ale když stát začal vyhrožovat elektronickými pokladnami, definitivně se naštvala a odešla do předčasného důchodu. Z plátce – sice malého – se stal příjemce.

Na příkladu mé maminky je přesně vidět, k čemu vede snaha státu více vybírat. Drobní živnostníci, kteří si stěží vydělají na skromné živobytí, ale k životu jim to stačí, prostě své podnikání vzdají. A nejen to – spousta aktivních lidí, kteří by možná nějaké podnikání zkusili, se raději do ničeho nepustí. Administrativa a nutné náklady jsou už od počátku velmi vysoké. To není moc o nějakých pokusech – taky by se vám takové pokusy nemusely vyplatit. Je jistější se zaměstnat nebo pohodlně přežívat na sociálních dávkách a svůj malý byznys realizovat na černo. Můžete takové lidi odsuzovat do aleluja, vyzývat je k morálnímu chování, ale to je tak vše, co s tím zmůžete. Je lidské a přirozené, myslet v prvé řadě na sebe, než na stát.

Tak dnes zase vidíme, jak se lidi učí „podnikat“ mimo systém. Hledají cestičky, jak systém obejít a nekomplikovat si život. Politici si ale pořád vedou svou. S černou ekonomikou je třeba bojovat, vše je třeba sledovat, zakázat, přidusit a maximálně kontrolovat. K ničemu to není. Jen se zvyšují náklady státu, administrativa dále roste – stejně jako deficit.

Čím to je, že politici nechápou, jak jejich „skvělá“ represivní opatření nefungují? Dívám se na ně, poslouchám jejich jazyk plný složitých ekonomických výrazů a vrtím hlavou. Úplně se zbláznili – roky ve vysokých patrech politiky jim úplně vymyly mozky. Vznášejí se na oblacích z makroekonomických ukazatelů a docela z té výšky přestali vidět dolů. Nevidí ty obyčejné lidi, kteří nerozumí všem těm zákonům a tak vlastně vůbec nechápou, že nějaké zákony porušují. Nevidí, jak je těžké dnes vydělat jednu korunu. Lidi nejsou ochotní utrácet jako dřív a kupují si jen prověřené věci. Prosadit se s něčím novým, je neskutečně náročné. A už vůbec se vám to nepodaří bez velkého kapitálu na rozjezd. Časy, kdy vám stačil nápad a nadšení jsou dávno pryč… Potřebujete totiž být minimálně plátce DPH, takže potřebujete dobrého daňaře, dobrého právníka kvůli smlouvám, dobrou účetní a spoustu peněz na marketing. S dolarem v kapse by neuspěl v České republice ani Ford!

Ale lidi podnikaví jsou, nemůžou to v nich udusit ani politici, kteří na tom systematicky pracují. Jenže dnes můžete z nuly začínat v jediném oboru – v konzultacích a poradenství. Schválně se podívejte na internet, kolik lidí se zoufale snaží v těchto oborech prosadit. Není to proto, že by to byla nějaká móda (možná jen maličko). Je to proto, že je to dnes jediný bezpečný byznys. Nemusíte nikoho zaměstnávat, nepotřebujete si pronajímat žádné prostory, neotravují vás hygienici a lidi z bezpečnosti práce, nemusíte být plátcem daně z přidané hodnoty. Takže když se vám váš záměr nezdaří, ztráty budou minimální. Stačí založit si živnostenský list a můžete fakturovat. Ale opravdové hodnoty přece jen vznikají někde jinde – ve výrobě, ta je solí ekonomiky. No jo, do toho se ale lidi moc nehrnou.

Nakonec nejlépe to pochopíte na příkladu. Představte si třeba nějakou důchodkyni, která by si třeba ráda přivydělávala pečením cukroví na rodinné oslavy a svatby – vybavit prostory, pustit si do bytu hygienu, odvádět vysoké zálohy na sociální a zdravotní, kontroly jakosti, ČOI… Do toho by šel jen blázen. Neznám jedinou, která by to dělala legálně, ale znám jich spoustu, které to dělají na černo. Nebylo by pro stát lepší, kdyby podmínky nastavil tak, aby i ta důchodkyně do toho šla raději legálně?

Co myslíte – není to dost silné téma pro nějakou politickou stranu a dlouhodobý program? Osobně bych byla ráda, kdyby se toho chopila ODS, ale zatím se to neděje. Uvidíme, co nám doba přinese. Jen doufám, že až se nějaká politická síla vzpamatuje, nebude už pozdě.