Oslava plíživé ztráty svobody

Veřejný prostor je zaplaven vzpomínkami a různými analýzami, které připomínají 17. listopad. Proč ne – je to velké výročí. Ale úplně je mi nanic z těch, kteří apelují na zachovávání svobody a jako důkaz jejího omezování uvádí „návrat“ komunistů k moci a další jiné piškuntálie. Jak ale úspěchy komunistických představitelů v demokratických volbách omezují naši svobodu? Vlastně velmi málo. Za tím vším je nám ale z té svobody ukrajováno víc než je zdrávo…

Když se mi v roce 1986 narodila dcera, začala jsem tíhu komunistického režimu cítit daleko intenzivněji. Nemusíte mi to věřit, ale byla to až fyzická bolest. Děsila jsem se okamžiku, kdy dcera nastoupí do školy a začnou jí tam vymývat mozek. Bála jsem se, že ji od toho všeho neuchráním. Naštěstí se se režim zbortil a mně se strašně ulevilo.

Syn se narodil v roce 1992 a to už bylo vše radostnější. Doba plynula, chodila jsem poctivě k volbám, dokonce jsem se začala zapojovat do aktivní politiky. Prostě jsem k tomu celý život tíhla, pořád jsem něco organizovala a o něco se vášnivě hádala. Učila jsem se diskutovat, hledat informace, vzdělávala jsem se. Vše se vyvíjelo normálně. Kdy se to zlomilo? Bůh ví… Asi si toho nikdo nevšiml – ani já. Plíživě se začalo ze svobody ukrajovat. Dnes se cítím podobně jako v roce 1989. Neschopnost věci změnit, otočit kormidlo, je frustrující. Čím dál víc svoboda mizí, i když ta omezení jsou jiná, než byla v komunistickém režimu.

Co omezuje konkrétně mě?

• Zase si člověk musí dávat pozor na pusu. Jsem členka ODS a i v ní jsou některé názory prostě tabu a ten, kdo je pronáší, je ostrakizován. Mám svobodu ráda a její omezení cítím i tam, kde to jiní nevnímají tak ostře. Typickým příkladem je snaha zakazovat domácí porody. I lidé, kterých si vážím – za jejich jiné postoje – mají tendenci matky ochotné rodit doma označovat za nezodpovědné a hloupé. Kam se vytratila úcta k svobodě? Respekt k rozhodnutí jednotlivce? Jde o princip a člověk by čekal, že pravicová strana bude principy svobody žít život po svém hájit. Není tomu tak… Nevím, co s tím a je mi z toho smutno. Smutným a děsivým důkazem omezování svobody je fanatizace členské základny. Někde dokonce padlo, že lidé jako já by se měli věšet. Vím, byla to nadsázka, ale fakt je důkazem svobody to, že nenávidíme své názorové oponenty? Kam se ztratil respekt a úcta k názorům druhých?
• A na pusu si člověk musí dávat pozor všude – nejen uvnitř politické strany. Pokud z nějakého důvodu máte jiný názor, než většina, postavíte se do role blázna či kverulanta. Nikdo se nenamáhá vás poslouchat. Každý je se svým názorem hned hotov – samozřejmě za přispění médií, které celou situaci zhoršují. Dochází tak k silné fanatizaci. Moudří se nad tím nepozastavují, ale snaží se tu situaci využívat pro sebe. Jsme jen krůček od něčeho špatného… Nevidím tady žádného politika ani představitele „elity“, který by působil na lidi pozitivně a říkal věci tak, jak jsou. Běhá z toho mráz po zádech. A těch pár, kteří na to upozorňují, jsou v defenzívě. Nemají přístup do masových médií, a když tak je tam předem uvedou jako podivíny. Tohle mě děsí opravdu o dost víc, než pár přestárlých komunistů v radě nějakého malého města nebo na krajské samosprávě, která má beztak minimální pravomoci ovlivňovat dění. 
• A konkrétní omezení svobody existuje v tisíci případech. Aktivističtí politici a také média neustále chrlí a podporují zákony, které svými dobrými úmysly dláždí cestu do pekel. Lidi se fakt žádnými zákony předělat nedají. Represe a zákony nic neřeší a výsledkem je brutální omezování svobody prakticky všude – všelijaké hlášení a statistiky, nesmyslné označování domů a spotřebičů, zákazy nazývat věci pravými jmény, přehnaná ochrana dětí, žen a menšin. To všechno situaci těch nejslabších jen zhoršuje a tlačí je ještě více do závislého postavení. Dnes je problém začít podnikat, protože bez kapitálu se budete motat někde na okraji a vyděláte si tak ztěží na uživení. 

Není mi z toho dobře a nevidím nikoho, kdo by to uměl pojmenovat (kromě Václava Klause, ale ten nereprezentuje žádnou politickou sílu). Rádoby ochránci demokracie se akorát vyčerpávají na nesmyslných aktivitách proti sprostým slovům prezidenta a občas se někde demonstruje proti komunistům, kteří ale byli zvoleni v normálních demokratických volbách. Kde jsou bojovníci za právo projevit vlastní názor? Kde jsou bojovníci za objektivitu médií? Kde jsou bojovníci za svobodu v každodenním lidském životě? To už jsme se s tím vším smířili? Fakt je normální srát se lidem do života a vydávat to za jejich ochranu? Fakt jsme si na to zvykli a přijímáme to jako nezvratnou záležitost?

Já se s tím nemohu smířit a dnes více než jindy si uvědomuji, jak moc velkého kusu svobody jsme se vzdali – ve prospěch jakýchsi pofidérních jistot a ochrany něčeho, co tou ochranou zabíjíme. Zabíjíme lidskou kreativitu a podnikavého ducha, zbavujeme lidi zodpovědnosti – tím, že je furt blbě chráníme – a tím z nich děláme nemyslící ovce bez schopnosti převzít zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou.

A jak z toho ven – nevím. A to je na tom celém to nejsmutnější…